Setkání s prasetem divokým v lese může být pro mnohé z nás fascinujícím, ale i strašidelným zážitkem. Toto zvíře je jakýmsi symbolem divoké přírody u nás. Nicméně přináší také řadu strastí zemědělcům i majitelům větších zahrad a polí.
Co dělat, když divoká prasata škodí, nebo když se jim ocitneme tváří v tvář? V tomto článku se podíváme na to, jak se chovat v případě setkání s divočákem, a jaká opatření můžeme přijmout k ochraně polí a zahrad.
Prase divoké - výskyt, vzhled a rozmnožování
Prase divoké (Sus scrofa) patří do čeledi prasatovitých (Suidae), a také k běžné fauně českých lesů. Tento druh byl vždy součástí honů, lovů a s nimi spojeného evropského folklóru. V souvislosti s myslivostí řadíme divočáky mezi zvěř černou, důležité je i další názvosloví. Samice se nazývá bachyně, samec pak kňour nebo kanec. Nejmladší mláďata s ještě pruhovanou srstí myslivci nazývají markazíny a starší pak klasicky selata. Loňské přírůstkům říkáme lončáci.
Kde žije prase divoké
Původním územím výskytu prasete divokého je téměř celá Evropa a část Asie, nicméně lidé jej rozšířili i do jiných částí světa - do severní i některých částí jižní Ameriky, severní Afriky nebo některých částí Austrálie a Nového Zélandu.
Tento druh je známý svou schopností adaptace na různé typy prostředí, což mu umožňuje přežít od chladných lesů po horké stepi. Vyskytuje se jak v divočině, tak i v blízkosti lidských sídel, nicméně úplně nejpřirozenějším prostředím jsou starší smíšené lesní porosty mírného pásma severní polokoule.
Jeho schopnost přizpůsobit se různým podmínkám ho činí jedním z nejběžnějších velkých savců na světě.
Jak vypadá prase divoké
Prase divoké je robustní savec, který může vážit až 250 kilogramů. Tato hmotnost patří spíše mezi extrémy a bavíme se o výjimkách. Obvyklá hmotnost u dospělých samic je asi 50 až 90 kilogramů, u samců to bývá kolem 100 kilogramů. Kňouři měří v kohoutku přibližně 100 centimetrů, bachyně přibližně 60 centimetrů.
Hlava je v poměru ke zbytku těla výrazně velká a nohy krátké a malé. Srst je drsná, tmavě zbarvená. U selat je srst typicky pruhovaná, nicméně toto zbarvení se s věkem ztrácí. Některé poddruhy, zejména ty asijské, mají malé odchylky ve zbarvení - štětiny mohou mít například nazrzavělou barvu nebo je přítomný světlý pruh na hlavě.
Zřetelným znakem prasce divokého jsou také jeho výrazné špičáky (někdy označované jako kly), které rostou u samců a mohou dosahovat délky až 25 centimetrů. Tyto kly jsou používány nejen k vyhrabávání potravy, ale také v soubojích o dominance v hierarchii skupiny.
Rozmnožování a mláďata
Prasata divoká jsou známá svou schopností rychlého rozmnožování. Bachyně mívají až dva vrhy mláďat ročně, s průměrným počtem 4 až 12 selat v každém vrhu. Mláďata jsou při narození plachá a krytá pruhovanými skvrnami, které jim pomáhají splynou s okolním prostředím ve vysoké trávě. Bachyně pečují o své potomky s velkou péčí, aktivně je brání před všemi predátory včetně člověka a mláďata jsou schopna rychle růst a adaptovat se na prostředí.
Co žere prase divoké
Prase divoké je všežravec, a to velmi flexibilní. Jeho potrava se odvíjí od daného prostředí i ročního období a zahrnuje různé druhy rostlin, jejich kořeny, listy a plody, ale také hmyz, malé obratlovce, a dokonce i menší savce. V období nedostatku potravy jsou schopna prasata divoká vyhrabávat kořeny a různé hlízy, což může být problematické pro zemědělce a majitele zahrad.
Myslivci divočáky nejčastěji přikrmují bukvicemi, žaludy a kaštany - tyto plody jsou pro ně pochoutkou. Největší škody zemědělcům pak páchají na bramborách a kukuřici. Skupinky divočáků mohou doslova zlikvidovat menší pole. Aby se dostali ke kukuřičným klasům, lehají si na rostliny, lámou stonky a spadané klasy pak sbírají ze země.
Co dělat, když potkáte divočáka v lese
Setkání s prasetem divokým máme zažité jako velmi nebezpečné, a tak při procházce v lese či v polích doufáme, že k němu nedojde. Pravdou je, že dospělí divočáci jsou plachá zvířata aktivní spíše za soumraku a v noci. K napadení ale dojít může, zejména při setkání s bachyní, která doprovází malá selátka, případně s lončáky v “pubertě”.
Jak se tedy správně zachovat?
- zůstaňte v klidu - nekřičte, nepanikařte a nesnažte se prase zahnat. Celou dobu jej pozorujte, nehýbejte se a počkejte, než zvíře odejde. Uvidíte-li sele bez matky, vydejte se ihned jiným směrem a za žádných okolností se k němu nepřibližujte.
- nesnažte se o žádný kontakt - setkali jste se s menším divočákem a nezdá se vám nebezpečný? Ani v tuto chvíli se nesnažte zvíře hladit nebo krmit. Prasata žijí obvykle ve skupinách a mohou se objevit další členové, nehledě na nepředvídatelnost jejich chování.
- sledujte okolní prostředí - střetu s černou zvěří se můžete poměrně snadno vyhnout, stačí sledovat své okolí. Pokud v lese vidíte výrazně rozrytou půdu, sleženou trávu nebo uslyšíte chrochtání či mlaskání, jste na jejich území. Dalším ukazatelem jsou také jejich stopy, trus nebo polámaná kukuřice v polích.
Ve většině případů je setkání s divokým prasetem pouze krátkým okamžikem, kdy zvěř rychle uprchne. Pokud však vidíte, že se divočák kontaktu nebojí, zachovejte klid a velmi pomalu a obezřetně ustupte vy, případně se nehýbejte, dokud prase neodejde.
Prase divoké jako škůdce
Divočáci do lesa bezesporu patří, nicméně absence přirozených predátorů a dostatek chutné a výživné potravy má za výsledek jejich časté přemnožování. Velké počty prasat vycházejí za potravou i mimo lesy a často útočí právě na pole či zahrady, kde si pochutnávají na zemědělských plodinách.
Jaké škody způsobují divočáci?
Divočáci mohou způsobit rozsáhlé škody v zemědělství a lesnictví. Jednou z hlavních oblastí, kde mohou škodit, jsou pole a zahrady.
Mají silné špičáky, které jim umožňují rytí v zemi a vyhrabávání hlíz, cibulí a dalších plodin. Jsou schopni během krátké doby doslova obrátit půdu na poměrně velké ploše, takže škody mohou být opravdu vysoké. Kromě toho milují kukuřici. Zde lámou celé rostliny a válejí se v nich, aby se ke klasům dostali lépe.
I v lesích jsou přemnožení divočáci škodnou. I zde totiž rozrušují půdní pokryv, čímž narušují ekosystém. V půdě pak hledají plody a semena stromů - to má za následek pomalejší regeneraci porostu a menší konkurenci pro invazivní prostředí, což narušuje celkovou biodiverzitu lesa.
Nemoci přenášené divočáky
Černá zvěř je “škodná” i dalšího důvodu - kvůli přenosu nemocí. U divokých prasat se setkáváme s chorobami jako jsou:
- africký mor prasat - nebezpečný hlavně pro chovy prasat domácích
- trichinella - původcem je svalovec, parazit, který se množí v tělech hostitelů. Jedná se o smrtelnou chorobu ohrožující také člověka
- brucelóza - nakažlivá pro další hospodářská zvířata
- Aujeszkyho choroba - smrtelné onemocnění, které se přenáší také na psy
Jak odehnat divoká prasata a jak se jich zbavit
Divočáky můžeme samozřejmě lovit - to se ale týká pouze myslivců s platnými doklady a pouze v období, kdy je odlov povolen.
Zemědělcům a zahrádkářům zbývá pouze učinit určitá opatření, kterými zamezíme vstupu divočáků na pozemek nebo je včas odeženeme.
Co tedy použít?
- elektrický ohradník - ohradník připojení k elektrické síti je skvělým řešením. Funguje totiž nejen na divočáky, ale také na další zvěř, ať už se jedná o srny nebo lišky, které si dělají zálusk na váš kurník. Zvířatům navíc neublíží, elektrického výboje se pouze leknou a utečou.
- kvalitní a silný plot - klasický plot z pletiva obvykle tato statná zvířata nezastaví. Často ho podeberou, zničí a dostanou se k vytoužené potravě během pár minut. Máte-li s divočáky problém, je ideální kolem zahrady postavit bytelný a vysoký plot ze dřeva, nejlepším řešením je vylít pro plot betonový základ po celé jeho délce.
- elektrické a ultrazvukové plašiče - ultrazvukové plašičky jsou v případě prasat velmi účinné. Je však potřeba zvolit kvalitní přístroje a pohlídat si, aby bylo pokrytí pozemku dostatečné.
- pachové ohradníky - jedná se o spreje či pěny, které se aplikují kolem pozemku, například na plot, dřevěné kůly a podobně. Jejich nevýhodou je, že déšť nebo silný vítr rapidně snižují jejich účinnost.
10 zajímavostí o praseti divokém
- Divočáci žijí ve skupinách. Ty obvykle zahrnují jen pár jedinců, nicméně největší skupiny mohou mít až 50 členů.
- Dospělý kanec může při běhu vyvinout rychlost až 48 kilometrů v hodině.
- Existují desítky různých poddruhů, které se mírně liší ve vzhledu, velikosti i některých způsobech chování. Patří sem například prase divoké sibiřské, japonské, páskované, tchajwanské, indické, perské, sardinské a podobně.
- Špičáky kňourů se nazývají páráky a tento název není zavádějící - jsou silné, velké až 25 centimetrů a mohou způsobit ošklivá zranění.
- Prase domácí, které známe z chlívků, farem i pultů s masnými výrobky, bylo v minulosti vyšlechtěno právě z divočáků.
- Největší zaznamenané kusy prasete divokého pocházejí z Rumunska a Ruska - tito samci vážili neuvěřitelných 300 kilogramů.
- Zatímco v našich lesích divočáci příliš přirozených nepřátel nemají a musíme jejich počty regulovat odlovem, v jiných částech světa tvoří důležitou složku jídelníčku tygrů, či dokonce varanů komodských.
- Prase patří k lidské kultuře a mytologii již po tisíce let. Pravěké jeskynní malby dokazují, že už tehdy představovala divoká prasata hlavní zdroj masa a tuku, jejich lov byl však také důkazem mužnosti, odvahy a schopnosti se postarat o rodinu.
- Divočáci jsou přenašeči mnohých nebezpečných nemocí. Pro člověka je hrozbou například trichinella způsobená drobným parazitem svalovcem, pro psy je představuje nebezpečí hlavně Aujeszkyho choroba, která mívá fatální následky.
- Tato zvěř je od pradávna nedílnou součástí lovů. V minulosti se na divočáky pořádali například jezdecké štvanice, kdy se prase skolilo kopím, divočáci byli naháněni do ohrad, kde je urození lidé stříleli, nebo se uštvávali s pomocí koní a loveckých psů, a následně zabíjeli pomocí takzvaných kančích mečů.